Pojem psychosomatika, jak jej známe dnes, má poměrně krátkou historii, avšak myšlenka propojení duše a těla provází lidstvo od nepaměti. Už starověké civilizace, jako byl Egypt nebo Mezopotámie, měly tušení o tom, že duševní stav ovlivňuje fyzické zdraví. V antickém Řecku, které položilo základy západní medicíny, byla tato myšlenka zřetelná. Hippokrates, otec medicíny, zastával holistický přístup k pacientovi a věřil, že pro uzdravení je nezbytná harmonie těla, mysli a ducha. Platón ve svém díle „Charmides“ píše: „A stejně jako se nesnažíte léčit oči bez hlavy, ani hlavu bez těla, tak se nesmíte snažit léčit tělo bez duše.“ To je jasné poselství o nerozdělitelnosti. Galénus v Římě rovněž pozoroval, že melancholie (deprese) může mít vliv na tělesné neduhy.
„Nemoc těla duši oslabuje, ale nemoc duše je zkázou těla.“ – Neid
S nástupem středověku a dominancí církevního myšlení se pozornost přesunula k duchovnímu životu, ale renesance a osvícenství přinesly posun. Klíčovým momentem pro západní vědu a medicínu bylo dílo Reného Descarta v 17. století. Jeho filosofický dualismus, který striktně oddělil tělo (res extensa) od mysli (res cogitans), sice umožnil rozvoj moderní anatomie, fyziologie a objektivního vědeckého bádání, ale zároveň na dlouhou dobu přerušil jednotu pohledu na člověka. Tělo se stalo strojem, který lze opravit, a mysl něčím zcela odloučeným. Tato fragmentace ovlivnila medicínu na staletí.
Přesto se i v období po Descartovi objevovaly hlasy, které vnímaly spojení mezi psychikou a somou. Romantická medicína v 18. a 19. století se snažila obnovit holistický pohled, kdy někteří lékaři a filosofové poukazovali na „choroby mysli“ projevující se na těle. Samotný termín „psychosomatický“ byl poprvé použit německým lékařem Johannem Heinrothem v roce 1818, který hovořil o „psychosomatických poruchách“ ve smyslu duševních vlivů na tělesné nemoci. Podobně jej použil i další německý lékař Jakob R. E. Jacobi. Tyto rané zmínky však zůstaly spíše na okraji a nevedly k formálnímu vzniku oboru.
Napsat komentář