Vědomá komunikace je základním kamenem duchovního růstu a harmonických vztahů. Často se mylně domníváme, že musíme volit mezi silou a laskavostí, mezi obhajobou vlastního Já a pochopením druhého. Pravdou však je, že nejefektivnější a nejdůvěryhodnější interakce vychází ze synergie zdánlivých protikladů: asertivity a empatie. Tyto dvě dovednosti představují dech a výdech vědomého bytí – asertivita je náš vnitřní dech, expanze vlastní autenticity, a empatie je výdech, otevření se světu s porozuměním.
Z duchovního hlediska není asertivita technikou manipulace či prosazování se za každou cenu, ale spíše praxí autenticity a integrity. Je to vyjádření našeho vnitřního božského Já (átmanu) beze strachu, ale i bez agresivní energie ega. Vědomé vyjádření potřeb a pocitů, tedy schopnost klidně a jasně popsat, co v dané situaci prožíváme a co potřebujeme, aniž bychom útočili, obviňovali, nebo se stáhli do pasivity. Jste-li asertivní, vaše „Ne“ je aktem sebelásky a uctění vlastních energetických zdrojů. Asertivní člověk přijímá plnou zodpovědnost za své emoce i volby a nevyužívá druhé jako berličku.
Asertivita nám pomáhá udržet náš energetický střed. Když nekomunikujeme asertivně, naše nevyřčené potřeby se stávají pasivní agresí nebo se projevují jako vnitřní jed, který narušuje naši duchovní rovnováhu.
Zatímco asertivita obrání náš posvátný prostor, empatie je mostem, který z tohoto prostoru vedeme k druhému. Empatie z duchovního pohledu není pouhé mentální pochopení situace druhého, ale je to praxe Karuny (Soucit), hluboké schopnosti připojit se ke společné jednotě veškerého bytí.
Empatie je založena na přesvědčení, že v každém člověku sídlí stejná jiskra božského vědomí. Znamená to při naslouchání odložit vlastní agendu, úsudky a touhu odpovědět, a nabídnout druhému plnou, nereaktivní přítomnost. Je to naslouchání s otevřeným srdcem. Empatický člověk dokáže rozpoznat emoce druhého jako je bolest, strach nebo hněv, aniž by je probíral nebo je začal řešit za druhého.
Bez empatie se asertivita snadno zvrhne v egoistickou neústupnost; bez asertivity se empatie mění v sebedestruktivní oběť. Nejčastější problém ve spojení asertivity a empatie nastává při narušování vlastních hranic. Mnoho duchovně orientovaných lidí si mylně vykládá službu a altruismus jako povinnost vydávat se do vyčerpání.
Duchovní hranice jsou aktem sebelásky a moudrosti. Jsou to vědomé limity, které si nastavujeme, abychom chránili náš vnitřní klid (šánti). Naučte se rozeznat, kdy vaše empatie přesahuje do rezonance s utrpením, které již pohlcuje vaši vlastní energii. Asertivní vyjádření hranice („Potřebuji teď čas pro sebe, ale později ti rád/a budu naslouchat“) je nutné pro udržení soucitu bez vyhoření. Často naše utrpení pramení z nevyřčených očekávání. Asertivně komunikujte, co od situace očekáváte, abyste předešli zklamání.
Napsat komentář