Jak by vypadal můj život, kdybych se tehdy rozhodl jinak, kdybych žil naprosto odlišně? Často nás drží v křeči setrvačnosti podivný paradox, kdy děláme něco, co nám v hloubi duše neslouží, a přesto vědomě nedokážeme přestat. Pokud začneme cítit, že potřebujeme změnu, hledáme řešení v okolním světě, v nových metodách či cizích názorech, přitom odpověď není vně nás, ale uvnitř nás samých. Potřebujeme od okolí otevřít oči nebo potvrdit to, co už dávno víme.
Naše duše s námi totiž neustále komunikuje, zprvu jen tichým šeptem, skrze jemné emoční pocity. Cítíme neurčité neklidné „divno“, touhu po více radosti, lásky, po vystoupení z rutiny kanceláře, kde se dusíme pod křikem šéfa. Ale strach z konfliktu, ze ztráty jistoty, nás nutí mlčet a potlačovat pravdu. Jakmile své touhy a autentičnost dlouhodobě dusíme, mění se tichý šepot v naléhavý křik těla – ve fyzickou nemoc. Nemoc je silný a konečný signál, že jsme nedali prostor vlastnímu vnitřnímu kompasu. Duše se nyní hlásí o slovo s plnou silou, vyžadující konečnou pozornost a neodkladnou změnu směru.
Životní cesta nás učí jemnosti odpuštění a přijetí bez lpění. Stačí jen pozorovat duše nepoznamenané naší „civilizací “ jako třeba pes, který vám složí hlavu na vaše nohy. Jeho záměr je prostý – touha po blízkosti a po vřelosti jiné bytosti. Neřeší, zda máte zrovna náladu nebo zda se vám to hodí; spoléhá na to, že máte zdravě nastavené hranice. A pokud jej v klidu odmítnete, neprotestuje, nepřičítá vám vinu. Nemá k tomu důvod. Jen se zvedne a lehne si jinde. Podobně i my musíme přijmout, že když nám život odpoví „Ne,“ neznamená to konec cíle, nebo nutné přesměrování. Může se jednat o to, že teď není ten správný čas. Nebo že lpění na jediné představě nás zaslepuje vůči těm krásnějším, novým možnostem, které stojí těsně za zamčenými dveřmi původního přání. Proč tedy nejít do všeho s čistým záměrem, dělat to tak jak nejlépe dovedeme a pak vidět přínos pro nás a okolí?
Napsat komentář